Farníček

Mám povídat pohádku? Povím, jako po drátku.

Jak si vlk na kozu hrál, jak se pak sám kozy bál, jak se vlku všichni smáli, v rybníku ho vykoupali, ten ti ale vypadal.

A teď pěkně po pořádku, to musíme na zahrádku, tam je kozí domeček, vrátka, na nich zámeček. Máma koza právě vstala, klobouk šňůrkou přivázala a že půjde pro zelí.

Svým kůzlátkům přikázala: kozlátka, má děťátka, dejte pozor na vrátka, buďte hodná, mek, mek, mek, zavřu vrátka na zámek. Zlý vlk ať si stojí venku, já se vrátím zachvilenku.

Máma koza šla a šla a takhle si zpívala: lalala, mek, mek, mek, já mám sedm kůzlátek. První bílé, druhé černé, třetí pěkně dvoubarevné, čtvrté celé střapaté, páté strakamakaté, šesté to je kozlíček, sedmé mámin mazlíček.

Tak a teď zas o vlkovi, kdo se moc ptá, moc se doví. Bradu bílou od smetany, mašlemi byl omotaný, šišky místo kozích rohů, punčochy na jednu nohu. Málem si i mečet zvyk a šlapal si na jazyk: to jsem já, bradička bílá, otevřte kůzlátka milá, nesu sladké zelíčko, tak otevřte maličko.

A kozlátka otevřela? Jak to s nimi dopadlo? První chtělo, druhé ne...jéje to ti byla mela. Nakonec se pohádala a do toho kde se vzala, máma koza zadupala!

A co vlk? Ten utíkal, kdo ho viděl, hned se smál. Smáli se mu ježci, lišky, veverky i malé myšky a jak běžel, zakop, spad, plác... a rovnou do rybníka. Smála se mu i ta štika. To vám bylo divadlo.

A jak to dál dopadlo s veselými kůzlátky? Halí, belí, snědla zelí, ještě zbylo na neděli.

A je konec pohádky.